Hlavní menu
Hlavní strana
Aktuality
Cestopisy
Recenze
Reportáže
Vzpomínáme
Prohledávání
Počasí
Slovník OV-ČJ
Džouky
Inzeráty
Budíky
Osobní stránky
Pokec
Fórum
Chat
Kalendář
Volte
Jak se Vám líbí?


Elefantentreffen2006 PDF Tisk E-mail
Příspěvek přidal Hlava    Středa, 22 únor 2006

Image

Splněný sen

Konečně se mi to podařilo. Po letech přemítání a rozhodování bylo vše připraveno a já se chystal vyrazit na svůj první Elefant. A aby to stálo za to, jednalo se o jubilejní 50. ročník slavného zimního srazu Elefantentreffen.

 

Je čtvrtek ráno, sidecar je naložený tak jako ještě nikdy, až na konci zjistím kolik nesmyslných věcí sem si vezl sebou. Teploměr ukazuje -16 a první obavy mám ze startu. Babička Honda však chytá bez větších rozpaků. Nechávám motor důsledně prohřát motorový olej 20W50, který tuhne téměř do konzistence medu, o čemž svědčí rezerva oleje v plastové PET lahvi. Vyrážím, asi po 8 km tankuji plnou nádrž a kontroluji teplotu oleje, zdá se, že už je v provozní teplotě.

 Image

 Image

 Image

Ve Velkém Meziříčí se ke mně připojuje Jawa 250 také ze sidecarem. Další dohodnutá zastávka je Pelhřimov, v půli cesty směr Jihlava vjíždíme do  vrstvy navátého sněhu. Jawě to evidentně činí menší problémy než mojí Hondě, na vině jsou především úzká sportovní řidítka. Když už se zdá, že dorazíme do Pelhřimova a dáme si teplou kávu z automatu, zastavuje nás kolona asi jen 15 km od pumpy, naléváme si čaj z termosek a spokojeně pokuřujeme cigaretku. Řidiči pomalu popojíždějící kolony si nás důkladně měří pohledem, někteří si nechápavě klepou na čelo, ale většina uznale zdraví palcem směřujícím vzhůru. Je to prima pocit, člověk je na sebe docela hrdý. Konečně se kolona rozjíždí a my pokračujeme k další plánované zastávce Tábor.

 Image

 Image

 Image

Hned za Pelhřimovem mizí ze silnice poslední zbytky ledu, a tak zvyšujeme tempo, jak jen to obtěžkaná Jawa dovolí. Konečně Tábor, teplá káva příjemně hřeje a dáváme si ještě čokoládovou oplatku. Času však není nazbyt, chceme být ve Vimperku co nejdřív, dokud alespoň trošku  hřeje sluníčko. Ve svižném tempu projíždíme Písek a míříme na Strakonice. Poslední zastávka před cílem prvního dne, kontaktujeme zbývající členy výpravy, jsme první a tak nemá cenu čekat na ostatní, sejdeme se až na penzionu. Když už se zdá, že dorazíme do Vimperka bez jakékoliv závady, uvolní se kolení kryt (původně z ČZ 150) na mojí Hondě. Zastavuji, koukám co se stalo -  „studený svár" nevydržel. V duchu myslím na kamaráda, říkám si jestli je tak těžké svařit kus poměrně silné pásoviny? Odmontovávám kryt a pokračuji posledních 10 km bez něj. Cítím, že tam není pouze na parádu.

 Image

 Image

 Image

Jsme na místě. Ve dvoře penzionu vidím naloženou MZ 150. Je to Slizounova MZeta,  známe se zatím jen z netu, tak si podáváme ruce a navzájem se představujeme. Ihned pátrám po někom, kdo by mi zavařil  poškozený kryt. Naštěstí má u nás svářečku skoro každý a tak mi za chvíli nabízí pomoc asi padesátiletý chlapík. Za půl hodiny je zpátky, svár je opraven a dokonce natřen, na otázku co za to, krčí rameny že nic. Večer se potkáváme v hospodě, a tak ho „trestám" nějakým tím pivkem a vodkou. Ubytováváme se, čeká nás poslední noc v teplé posteli. Postupně přijíždějí další, až skoro do půlnoci. Zcela náhodně si stejný penzion vybírá i Jawa klub Čerčany, takže je večer výčep plný motorkářů a je rozhodně o čem si povídat.  Poučeni z let minulých, víme že se zde nevaří, ale je zde slušně vybavená kuchyň. David vytahuje tři plastové nádoby a asi za hodinu a půl už naší partě servíruji pečené maso, zelí a bramborový knedlík. Jawisté z Čerčan jen tiše závidí.  Po půlnoci postupně odcházíme odpočívat, všichni do jednoho znaveni nejen cestou, ale i notnou dávkou alkoholu.

 Image

 Image

 Image

Pátek ráno se postupně probouzíme, první co všechny zajímá je teplota. Mrazivých -20 nikoho příliš nepotěší, dáváme si kávu a pan domácí nám nabízí snídani z vlastních zásob. Při placení si odmítá cokoliv vzít, je to až neuvěřitelné, zřejmě s námi soucítí. Ve vestibulu si bereme sedla od motorek, které jsme si tam nechali přes noc oschnout. Já ještě přimontovávám kolení kryt. Jawy startují bez okolků, šlapu na startovací páku, jde to ztuha. Motor ani nehlesne. Po chvíli, kdy se přeci jen trošku rozpohybuje našlapováním, zkouším startér. Líně se převaluje, pořád žádná odezva. Nic naplat, vytahuji startovací kabely připojené k autobaterii v sidecaru. Motor se točí o poznání svižněji a konečně chytá! Sjíždíme dolů do města a v supermarketu nakupujeme poslední potraviny na cestu. Především chleba. Už sešikováni vyjíždíme směr Strážný.  4 km před hranicí dotankovávají Jawy plné nádrže, tak aby se dokázali bez tankování vrátit zpět do republiky. Na hranicích musí všichni předložit nože, do Německa se nesmí vyvážet nože s čepelí delší než 23cm. Všichni v pořádku. Počítáme skupinu,  Slizoun chybí, čekáme. To znervózní německé celníky a provádí Vodníkovy osobní prohlídku, naštěstí bez následků. Slizoun doráží s utrženou start pákou, a tak raději rychle opouštíme hraniční přechod. Naše stroje by při běžné silniční kontrole u nás většinou přišli o technické průkazy. Jarda v Německu všem předvádí, jak skvěle má připravenou svoji Jawu, a tak jeho tempu stačím jen já. Stejně však musíme na každé větší křižovatce čekat na zbytek kolony. Nejvíc mě znervózňuje zbrklý průjezd obcemi, němečtí policisté nebývají příliš shovívavý. Naštěstí 60 km po Německu absolvujeme bez komplikací, vjíždíme do areálu, první Jarda a za ním já . Úzkou silničku lemují z jedné strany zaparkované motocykly, z druhé dav směřující do areálu. Jarda jede jako po dálnici, držím se ho zuby nehty. Jsem tu poprvé, tak nevím co a jak. V poslední chvíli si uvědomuji, že jeho Jawa ze sidecarem je asi o 30cm užší. Pozdě, Angličan i ze svým BMW GS 1200 letí do závějí, v areálu je pohyb na vlastní nebezpečí, takže se nic neděje. Ale jeho tahle příhoda evidentně rozrušila, nevybíravě mě častuje anglickými nadávkami. Nejdřív se omlouvám, ale když ho to nepřivádí k rozumu, zvedám jeho BMW zpět na kolo a zanechávám ho jeho vzteku:-))) U vstupného je frmol, pořadatelé všechny popohání, aby se netvořili fronty. Spouštíme se s motocykly do údolí. Ti zkušenější říkají, že v tak hrozném stavu ta cesta ještě nebyla. Sidecar se plazí dolů „po břiše", raději ani nemyslím na cestu vzhůru. Dole se dozvídáme, jaké překvapení připravili pořadatelé k jubilejnímu ročníku. Pojedou se zde závody na sněhovém oválu. Bohužel právě zde už naše parta několik let táboří. Hledáme jiné vhodné místo k utáboření, nikde nic. Do hald sněhu lemujících cestu vysekáváme výklenky pro stany, je to úmorná práce. Místa je žalostně málo, redukujeme počet stanů na minimum. Doprovodná dodávka se dřevem se stále nehlásí, pomalu se stmívá a už to vypadá že budeme muset dřevo nakoupit. Balík 5 eur. Nikomu se moc nechce vyhodit eura na suvenýry za dřevo. Nakonec přijíždí. Na speciálně postavené tříkolce naváží dřevo, rozděláváme oheň, hned je veseleji. Vodník staví svou osvědčenou trojnožku, kluci vyráží s hrncem pro vodu, začínám vařit. Vytahuji kbelík zmrzlého základu na guláš, asi za hodinu to začíná vřít, přidávám česnek a tři krabičky instantní jíšky a na světě je kančí guláš za který by se nemusela stydět žádná restaurace. Sklízím jednu pochvalu za druhou, pak už jen všichni spokojeně funí a popíjí. Oblíbený je svařák, ale pije se i pivo, jen se musí ohřívat u ohně.  Taky rum s kolou je v kurzu, jen poměr, na litr rumu 2 dl  koly, je poněkud netradiční. Ale aspoň to nezamrzá. Je asi půlnoc a teploměr ukazuje -15, u ohně je však příjemně a jít spát brzy je nesmysl, kluci to mají ozkoušené, je pak nepříjemné se budit do mrazivého rána. Otupělí alkoholem jdeme spát. Ještě je třeba se důkladně vyprázdnit, ranní výlet ze stanu za účelem močení je to nejhorší co vás může potkat. Můj stan je vytopen plynovým infrazářičem na 20 stupňů, spolunocležník však nechce topit, prý abychom ráno, až polezeme ven, nenastydli. I když do rána klesá teplota ještě na -17, dá se ve stanech spát, i když jako v létě to není.

 Image

 Image

 Image

Sobota ráno, vstáváme až kolem desáté hodiny ranní. Na svah už svítí sluníčko, a tak ráno není tak mrazivé. Vedle nás se balí a odjíždí skupinka němců, mají moc exkluzivní místo, a tak je po horečném vyjednávání získáváme za 9 eur pro sebe. Nechávají nám i 10 balíků slámy, ty se jinak dají pořídit za 1,5 eura kus. Na sobotu pořadatelé připravili ono padesátileté překvapení ve formě závodů na ledovém oválu. Utkávají se zde jak auta, tak motocykly a samozřejmě nechybí ani motoskijering. K vrcholnému závodu nastupují motokrosař proti rallyové dvojkolce. K velké radosti všech diváků vítězí jednoznačně motocykl. K poslednímu závodu nastupuje Audi TT 4x4 a proti ní sidecarcrossový speciál. První ovál jen těsně patří audi, ve druhém se vše vyrovnává. Všichni opět drží palce motocyklu, třetí ovál se dostává do čela motorka, pilot audi, ve snaze se dotáhnout, likviduje vůz v ledové bariéře a diváci aplaudují, motocykl opět vítězí. Během závodu vznikla z našeho tábořiště provizorní tribuna, a tak čekáme, až se všichni rozejdou a pouštíme se do přípravy oběda. Netrpělivci dojídají guláš z předešlého dne a pak už se rošt začíná prohýbat rozličnými kusy masa, od kuřecích čtvrtek přes plátky dobře naloženého vepře, až po celá uzená vepřová žebra. Ty mi moc chutnali, „díky Vodníku"!!! Po obědě se vydáváme na prohlídku celého areálu, každý chce mít co nejvíc vzpomínek i fotografií. Přeci jen se na takovou akci nejezdí každý den. Taky probíhá motodružba v rozličných jazycích, některé rozhovory jsou komické. S Rusy, Slovinci, Němci a Angličany to jde, horší jsou Italové, těm nerozumí nikdo z nás. No a samozřejmě nejsnazší je to s bratry Slováky. Večer se opět scházíme u ohně. Se západem slunce se výrazně ochlazuje, a tak je to jediné místo, kde se dá rozumě pobývat. V celém areálu jsou čtyři WC asi na šest tisíc účastníku. Bohužel i mě čeká tahle zkušenost, jediné co je snesitelné, je velikost kabinek a věšáky tak, že si člověk má kam odložit, jinak hrůůůza. Málem bych zapomněl na nákup suvenýrů, spěchám ke stánku a za 30 eur, které sem si na to vyhradil, kupuji dvě nášivky a tričko pro přítelkyni. Cestou zpátky potkávám skupinku Angličanů, jeden z nich ukáže na mě a povídá „Thumper club". Koukám na ně, jsou to členové anglického jednoválcového klubu. Já kdysi získal po netu jejich nášivku, podle které mě poznali, jen je překvapilo, že mě neznají. První mi podává ruku Graham Garrick, je to sám šéf, pak i ostatní. Prima setkání, už dva roky si píšu emaily z jedním z nich, Boydem Brooksem. Hned se na něj vyptávám, když mi oznamují že je tam s nimi, mám velikou radost. Slibují, že ho za mnou pošlou. Asi za hodinku doráží, vítáme se a pějeme chválu na jednoválcové stroje a Boyd mě informuje, že část klubu se chystá v létě na dovolenou do Maďarska. Slovo dává slovo a na léto se plánuje společné, Anglicko-České setkání jednoválců. U ohně, během našeho rozhovoru, opět začíná být veselo a Jarda sklář si vzpomíná, že jako každý rok vybrousil ze skla malé slony, které směňuje za jiné suvenýry, popřípadě alkohol. A tak sloní výprava vyráží, vrací se asi za dvě hodiny ,ale už bez Jardy. Ten je pochvíli přivezen přikurtován na saních v hrozném stavu, směnný obchod asi proběhl nad očekávání dobře a Jarda si bude do smrti pamatovat, že dávat „padárky" sovětům je hodně ošemetné a pít s nimi ještě ošemetnější. Jak se to říkalo? „Ze sovětským svazem na věčné časy!!!" :-)))) Necháváme ho chvíli odpočinout než ho uklidíme do stanu, ale protože jeví pramalé známky života snaží se nám ho odebrat záchranáři. Vyjednáváme nakonec, že nám ho nechají, nahříváme ho u ohně a parkujeme do stanu. Pak už se jen vypráví a pije, ze svařeného vína už mě bolí žaludek, a tak polykám jednu termosku čaje slivovičníku za druhou.  Blíží se čtvrtá raní a jdu spát, jenže ejhle, je sotva půl šesté a já musím ven, zapomněl sem na důležitou věc - vymočit se, koukám na teploměr -14, říkám si to se ti jen zdá, nadávám jako ježek a vracím se do stanu hezky prochladlej, další hodinka a půl uběhne než usnu.

 Image

 Image

 Image

To nám ta neděle hezky začíná...

V devět ráno budíček, snídáme vše. Den je hektičtější než včera, každý ví ,že domů je daleko, cesta nahoru je nesjízdná, ale nakonec se části výpravy podaří vyjet. Mě nikoliv! Vydáváme se jinou cestou, není sice vyzkoušená, ale co nám zbývá. V jednom ze svahů volím špatně kvalt, při podřazení zůstávám stát a za mnou několik dněprů. Slizoun obětavě zastavuje a chce mi pomoct ,ale padá a motorka na něj, blinkr je v čudu a já pospíchám na pomoc jemu. Zvedám motorku, pak pomáhá on mě. Odjíždím a dostávám se už bez dalšího vážnějšího problému až na asfaltku, pak přijíždí dněpry a Slizoun nikde. Už to vypadá že mu budeme muset vyrazit naproti, nakonec přijíždí celý udýchaný, musel pomáhat i dněprům. Přijíždíme zpět do Solly, kde sešikujeme celou kolonu a hurá domů. Po cestě se nám to trhá, hranice překračujeme jednotlivě jak kdo dojede. Kousek za hranicí opět ztrácím kolení kryt ,už nemám chuť ho opravovat a shánět chybějící vytřepaný šroub. Pojedu bez něj. Ještě před Vimperkem, kde má být poslední společná zastávka, padá řetěz jedné z jaw. Opravují a posílají mě napřed, ať počkám na nejbližší pumpě s tím ,že mi tři, jedoucí na Třebíč, nebudeme obědvat a pojedeme rovnou. Čekám, prima pumpa, ani snack tu není, je mi zima a oni pořád nikde.Volám jim,, prý změna plánu", sedí v hospodě, mrzí mě to, taky bych si dal aspoň polévku, ale vracet se nebudu. Vyrážím sám do Strakonic. Doprovází mě Slizoun, tam zastavujeme, každý už ale na jiné pumpě, káva, cigareta a vzhůru. Další zastávka Tábor. Deset km před táborem mě chytá křeč do nohy, která není krytá, ,, málem z toho padám", zastavuji a poskakuji jak blázen, je to nesnesitelné. Asi po čtvrt hodině to přestává. Sedám do sedla a zastávku Tábor ruším, čas utíká moc rychle, nestavím ani v Pelhřimově. Jihlava, už je jasné, že to do setmění nestihnu, zastavuji na kávu a bagetu, posledních 50km přede mnou. Startuji, rozsvěcuji světlo,nic,je tma, zkouším dálkové a taky nic. Žárovka, to se mi snad jenom zdá. Kupuji novou, půjčuji si šroubovák, nic jiného nemají. Musí dolů i kapotáž, pak rozebrat světlomet a nová žárovka svítí, ještě že to nebylo vážnější, ale i tak. Mám plochý šroubovák a tak imbusy kapoty i křížové hlavy šroubů na světlometu mi dali zabrat. Kapotu házím trochu vztekle do sidecaru a jedu domů.Potmě to jde pomaleji, ale nakonec to zvládám, první zastávka je u nás v hospodě, slíbil sem to. Moc se mi nechce ,ale čaj si tam dávám. Všichni se mě vyptávají ,ale nemám moc chuť povídat. Startuji, jedu domů do postele, do tepla... 

HlavaXBR

Fotogalerie zde:

 Image

 Image

 Image

 Image

 Image

 Image

 Image

 Image

 Image

 Image

 Image

 Image

 Image

 Image

 Image

 Image

 Image

 Image



< Předch.   Další >

Diskuze k článku:
jura   (24.02.2006 10:04:39)
Sakryš Hlavoune ty jseš teda cestovatel :-) ...musel to být luxusní zážitek. Jen tak dál a piš, ať si rozšířím obzory při čtení.

Hyene   (16.03.2006 15:31:20)
Krasawec článek, Hlavíku seš vážně pacient :-)


Přihlášení
Uživatelské jméno
Heslo
Zapamatovat
Zapomenuté heslo
Registrace
Nemáte účet?
Vytvořte jej!
Kdo je on-line
Právě zde jsou
Hosté : 6


Hlavní strana
Advertisement